V minulosti se jednalo o druhotný materiál, získávaný ze strusky po tavení železa. První takto vyrobené izolační rohože, obsahovaly mnoho ostrých střepů a ač dosahovaly dobrých izolační vlastností práce s ním byla doslova očistec.
V druhé polovině dvacátého století se začaly minerální izolace vyrábět jako hlavní surovina a tedy vstupním materiálem již nebyl "odpad" v podobě strusky po tavení železa, ale začal se používat sklářský písek. Tím došlo k barevnému odlišení od původní černé na světle žlutou barvu. Zároveň se začalo i experimentovat s vlastnostmi tavených hornin a proto na trhu nyní nalezneme i čedičové vaty.
Materiál vzniká tak, že se tavenina sklářského písku s příměsí reciklovaného skla při teplotách okolo 1000°C nechává odkapávat na otáčecí válec, z kterého následně odlétává, natahuje se a chladne. Tak vznikají jednotlivá skelná vlákna, která tvoří základ skelné izolace. Velikost a průmeř vláken určuje vlastnosti, které bude mít výsledný materiál. V samotném závěru se do některých "vat" přidává složka oleje nebo potraviného škrobu (okolo 0,5%), z důvodu možné prašnosti materiálu.
Hydrofóbní vlastnosti společně s vysokou prodyšností ji řadí do výborného izolantu pro trámové stropy, nebo na sádrokartonové podhledy, kde bereme velký ohled na jeho zatížení.
Použití skelné vaty ve foukané formě není vhodné do míst, kde hrozí že prostor nedokážeme zaplnit celý (přizdívané příčky s úzkou dutinou, trámové stropy a šikminy s probitými hřebíky apod.).
Je to výborný izolant vhodný do převážné většiny staveb na našem území.
